Dílčí jazykovědná disciplína uplatňovaná zejména v ↗dialektologii a zabývající se výzkumem rozdílů sledovaných nář. n. jiných jaz. jevů a jejich územního rozšíření. Využívá specifických ↗jazykovězeměpisných metod; sledované jevy jsou zakreslovány na mapu. Ucelený soubor map vytváří ↗jazykový atlas. Cílem jazykovězeměpisného zobrazení není pouhé zakreslení hranic jaz. jevů, tedy vymezení územních jaz. shod a rozdílů a zkoumání jaz. kontaktů. Zkoumají se rovněž příčiny jejich vzniku a šíření (✍Havránek, 1924, rozlišuje j.z. ‘registrace jevu na mapě’ a jaz. geologii ‘vysvětlení jevu’). Jev je tak zasazován do širších souvislostí, jež se podílely na jeho formování. J.z. přináší důkazy o neexistenci ideálních (ryzích) nář., o charakteru ↗nářeční hranice, nářečního ↗jádra a nář. periferie.

Počátky j.z. jsou spojovány s něm. lingvistikou. Vyvinul se v době působení mladogramatické školy a ukázal (v rozporu s jejími postuláty) na jazykovězeměpisnou provázanost změn v nář. Za zakladatele j.z. je považován ✍Wenker (1877), do vývoje jazykovězeměpisného bádání však významně zasáhli především ✍Edmont & Gilliéron (1902–1910).

Autorem první č. jazykovězeměpisné studie je ✍Frinta (1916), koncepci pak rozvinul ✍Havránek (1924) a využil ji při syntetickém popisu č. nářečí (✍Havránek, 1934). Důsledněji ji aplikoval při pojednání o slk. nář. (se začleněním v mor. nář.) v téže publikaci ✍Vážný (1934). Završením dosavadních jazykovězeměpisných bádání č. dial. je dial. kompendium Běličovo (✍NČD, 1972, a zejm. ↗Český jazykový atlas (viz ↗jazykový atlas).